Praha - město a voda
Václav Cílek
Přemýšleli jste někdy o vodě ?
Dlouhé roky jsme o vodě nemuseli příliš přemýšlet. Prostě tady byla. Ochotně tekla z kohoutku. V rybnících a řekách byla jednou teplejší, jindy o něco studenější, někdy víc špinavá jindy průzračná, ale chovala se normálně jako slušný živel, se kterým si nemusíme lámat hlavu.
Před deseti či patnácti lety se všechno změnilo. Voda začala zlobit a chovat se nepřístojně. Navíc nebylo možné dopředu říct, co udělá. Trochu nás to zaskočilo: máme kopat studny, kdyby bylo sucho, nebo stavět hráze kdyby byly povodně? A netýkalo se to jenom nás – někde postoupily pouště, jinde pobřeží zasáhla ničivá tsunami.
Nejvíc postižená byla města. Koncem 19. století se opevnila hradbami nábřeží a pak postupně začala ukrajovat z říčních toků. Všimněte si třeba Barrandovy skály v jižní části Prahy. Kdysi spadala přímo do řeky a cesta do Prahy musela vést horem, kde dnes stojí Jihozápadní město a pak do Hlubočep, kde bývala celnice. Pak lidé skálu odlámali a vytvořili úzkou silničku mezi Vltavou a skálou. Pak přidali železnici a řece opět trochu prostoru ubrali. Nakonec ještě dostavěli silnici a původní břeh posunuli možná o sedmdesát metrů do říčního koryta. Nějakou dobu to řece nevadí, ale pak přijde velká voda. Říční údolí vznikala hlavně během povodní, řeka na svoji sílu nezapomenula, jenom jí nějakou dobu nepoužívala a ona se pak po desetiletích klidu během několika hodin vrátí.
Anebo si představte celkem malý Křivoklátský potok, kterým při povodni roku 1872 protékalo kolem 300 kubických metrů vody za vteřinu. Je to průtok, který odpovídá dvěma Vltavám u Mělníka. Vlastně by nás to nemělo překvapit, když se podíváme na hluboké údolí pod hradem Křivoklátem, které by mírný Křivoklátský potok za normální situace a navíc v tak tvrdých horninách nikdy nemohl vytvořit.
Mám pocit, že příroda je živá a nemá ráda, když se na ni zapomíná. Dlouho jsme brali jako samozřejmost, že vody je tak akorát, že půda a les vydrží všechno a klima se skoro nemění. Jako bychom rozzlobili staré indiánské bohy. Ale oni se nemstí, spíš se jen připomínají. Jsme tady a můžeme vás potrápit.
Vždy se dá jít víc cestami – doba nás skoro nutí k tomu, abychom se proti všem starali jen sami o sebe. Kam tento postoj vede, víme z řeckých či indiánských bájí. Živly na sebe nedají zapomenout. Anebo si můžeme hrát hru na silnějšího: kdo vydrží víc – říční proud nebo betonová hráz? Možná na čas vyhrajeme, ale vyčerpáme se. Ale skoro nejlepší mi přijde o proměnlivé vodě přemýšlet a pokusit se s ní spřátelit. Znamená to občas jí zpívat, někdy ji malovat, brát do ruky, pít z pramenů. Všímat si jí, jako se jí všímali lidé v dobách, kdy víc pozorovali tvary oblaků a dráhy hvězd.
text: Václav Cílek
Stále stejný déšť
Když jsem byl mladý, lehával jsem a poslouchal déšť
padající na střechu bordelu
světlo svíčky se třpytilo na hedvábí a hedvábném těle.
Později jsem slýchal déšť na střeše kabiny
malé lodě na Velké řece pod nízkými oblaky,
kde za podzimní bouře křičely divoké husy.
A nyní opět slyším déšť na střeše kláštera,
mé vlasy zbělely.
Radost-lítost-rozchody-setkání
jakoby se nikdy nestaly.
Jenom déšť, stále stejný déšť
v proudech bubnuje o tašky celou noc
Chiang Chieh
Poznámka: Poslouchání deště, tedy dopadu různě velkých a četných kapek na rozmanité materiály je prastará tradice: Lu Ju : „Mám ti říct, jak se v tomto nudném světě staneš bohem? Zapal vonnou tyčinku a poslouchej déšť“. Lu Ju by asi měl rovněž říct, že déšť nejraději poslouchal zpitý vínem.
